Koberce

Orientální koberce si své základní motivy a ustálené vzo­ry, zachovávají po tisíciletí. Měnily se jen málo, zejména díky tomu, že výrobci své vzory považují za značku a za hodnotu, která přetrvává věky. Nejslavnějšími vzory koberců, jsou mnohačetné perské vzory. Turkmenský vzor, jako jsou sloní stopy, což je přenesený název, ale ve skutečnosti se vzor jmenuje gula, dále geometrické vzory, jako je kříž, trojúhelník, šachovnice nebo kosočtverec, či jednoduché vzory, jako má například gabeh. Používá se bordura a ve značné míře rostlin­né motivy - lilie, kosatec, granátové jablko, růže, palma nebo strom života. Ze zvířecích motivů je to často fénix, holubice, lev, pes, velbloud, ryby nebo kohout. Lidská postava se na orientálních kobercích vyskytuje jen málokdy, protože někte­ré sekty islámu toto zobrazení zakazují. Moderní tibetské a in­dické vzory pak vycházejí ze vzorů perských.

Ornamentalita a barvy perských koberců byly a dodnes jsou symbolic­kým obrazem duchovního i světského nazírání na svět tak, jak jej vidí domorodí obyvatelé, ovlivnění řadou kultur a nábo­ženství. Barevnost pravých perských koberců působí pro oko středoevropana velmi nezvykle a okouzluje tajuplností Orien­tu. Barva měla totiž u orientálních koberců svůj symbolický význam. Každá barva na perském koberci, symbolizuje něco jiného a výběr barev pro ten který koberec, tudíž není vůbec náhodný. Recepty pro barvení byly tajemstvím jednotlivých dílen a rodů, které se dědilo z generace na generaci.

Barvy

Jaká tajemství skrývají barvy na pravých perských kobercích? Zelená barva je vnímána jako svatá a muslimové ji spojují s Mo­hamedem. Protože se tato barva obtížně získává, používala se jen u modlitebních koberců. Červená barva, která se nejčastěji získávala z býčí krve, znamená oheň, štěstí, lásku nebo víru, ale i bohatství. Bílá barva vyjadřuje v Orientu zármutek, před­stavuje vznešenost a cudnost, čistotu a nevinnost, absolutní pravdu. Zlatá barva je barvou síly, hojnosti a věčnosti, žlutá je barvou slunce a vyjadřuje radost ze života, věčnost a vesmír. Oranžová znamená pietu a lidskost, vyjadřuje odevzdanost a zbožnost. Hnědá znamená úrodnost a plodnost. Modrá barva je ze všech nejméně materiální, je to barva nebe a značí samotu, vzduch, vodu a nekonečnost. Černá barva se na tra­dičních kobercích prakticky nevyskytuje, bývá používána jen jako barva okraje koberce, bordury.

 

Přírodní barviva se většinou získávají z rostlin, keřů a květin. Například modrá se vyrábí z indiga, různých druhů lišejníků a z mleté dubové kůry. Červená barva se získává nejen z býčí krve, ale i z mořeny barvířské, kořenů rostlin, z granátových jablíček a z některých druhů exotického hmyzu. Žlutá barva se získá z mnoha druhů rostlin, a to podle požadovaného od­stínu, například z rezedy a kurkumy okrouhlé, šafránově žlutá pak z květu šafránu. Hnědá barva vzniká ze skořápek ořechů a také z tabáku, černá ze šťávy granátovníku nebo z vinné­ho kmene, šedá je přirozenou barvou vlny. Zelená barva se dociluje smícháním indiga se žlutým barvivem, například se světlicí barvířskou.

Na to, jak velké množství barvy vlákno příjme při barvení, má zásadní vliv množství lanolinu obsažené ve vlně. Například vlna získaná z chovu ovcí ve vysokohorských oblastech obsa­huje velké množství lanolinu, zatímco vlna z nížin jej má po­měrně málo. Některé zdroje přírodních barviv používané při barvení koberců jsou však díky vzácnosti výskytu drahými ko­moditami v mezinárodním obchodu. Získat barvu z rostliny pro výrobu koberce je velmi náročný proces, který má dnes na starosti specialista na barvení, málokdy samotný výrobce koberců. Není ani bez zajímavosti, že použitím barevných přízí z různých várek dochází na koberci k barevným nepra­videlnostem. Jedná se o typickou zvláštnost ručně vázaných orientálních koberců, zejména kočovnými nomády, které se říká abrash. V žádném případě se však nejedná o chybu. Tato barevná nepravidelnost vzniká používáním různých várek barvené příze. Nomádi totiž používají výhradně přírodní bar­viva a protože cestují z místa na místo, vlnu stále dobarvují. Jednotlivé várky se přece jen trochu barevně liší, což způso­buje onu barevnou nepravidelnost, která však kouzlo těchto koberců ještě zvyšuje a kterou znalci koberců velmi oceňují.

Vzory a symboly

Většinou se setkáváme s hvězdami, očima, stromy, živočichy a květinami, které mohou mít realistickou, nebo geometrickou podobu. Dlaň s okem například znamená vizi, lev sílu, lampa světlo a inteligenci. Na kobercích z islámského světa, však ob­vykle nenajdeme lidský obličej. Výjimkou jsou nomádské ko­berce. Přesto, že se to všeobecně neví, Nomádi byli bezvěrci, neuznávali tamní náboženství a na protest proti náboženství vázali do koberců postavy, jednoduché, až primitivní znázor­nění stromů a zvířat, přesto, že to korán zakazoval.

Uveďme alespoň některé vzory perských koberců, podle jejich původu. Milas - anatolský koberec s geometrickým vzorem a žlutými bar­vami tabáku. Ve vzoru dominují tulipány a listy tabáku. Bah-tiari - nomádský koberec. Dominují červená a černá barva. Hlavními motivy vzoru jsou orlí hlava a stopy mytických pří­šer. Došemalti - anatolský koberec s geometrickým vzorem.

Dominantními jsou červená a modrá barva. Hlavním moti­vem je strom života. Kazak- kavkazský koberec. Hlavními jsou červená a modrá barva, jiné barvy však nejsou výjimkou. Jako motiv se nejvíce vyskytuje hvězda v centru. Isfahán - kom­plikovaný květinový vzor většinou s ústředním osmilistým květinovým medailonem. Vedou se spory o tom, zda základ květinového motivu isfahánů byl převzat z kopule isfahánské mešity, nebo zda to bylo naopak. Konya - anatolský kobe­rec. Základními barvami jsou červená, tmavomodrá, zelená a žlutá. Základem vzoru je většinou medailon. Usak - anatol­ský koberec s květinovým vzorem a pastelovou žlutou a čer­venou barvou a další. Nutno zmínit i kelimy, i když se jedná o koberce tkané na stavech speciální technikou. Jejich barev­né spektrum je velmi široké, ve vzorech dominují oči ďábla. Uveďme i sumak, kurdský tkaný koberec, jehož hlavními bar­vami jsou červená a žlutá a vzor naplňují zvířata a ptáci.

Sloní stopy

neboli růže, je typický motiv používaný na afghánských kobercích. Tento motiv vznikl v době hedvábné stezky, která vedla z Číny přes Afghánistán a Persii ke Středozemnímu moři. Nevozilo se po ní jen hedvábí, které mělo cenu zlata, ale i čínský porcelán, na kterém byly namalovány mimo jiné i růže. Pastevcům z nomádských kmenů na území dnešního Afghánistánu se růže líbily a začali je zobrazovat na svých kobercích ve formě osmiúhelníků. Později se jim začalo říkat sloní stopy.

Osm symbolů Budhy

neboli osm šťastných symbolů, jsou nejčastěji užívané moti­vy z dob buddhismu. Tyto symboly zdobí chrámy i vesnické domečky a dnes se běžně vyskytují i na suvenýrech. Tibeťané jim říkají čhorten, sanskrtský název je stúpa. Skupinu tibet­ských symbolů tvoří drahocenný slunečník, zlaté ryby, neko­nečný uzel, lotosový květ, číše velkého pokladu, osmidílné kolo, pravotočivá ulita a praporec vítězství.

Čintámani

U mnoha kobercových motivů však neznáme jejich původ ani význam. Proto odborníci a fandové na koberce nazvali někte­ré z nich podle formální podobnosti s něčím jiným, jako je na­příklad cimbuří, nebo běžící pes apod., a tyto názvy se vžily.

Takový byl patrně i osud názvu čintámani, který tak proslavil Karel Čapek ve své známé povídce Čintámani a ptáci z Poví­dek z druhé kapsy. Do názvu čintámani se patrně promítla možnost, že se tento motiv do Turecka mohl dostat po vpá­du Mongolů, společně s motivy východoasijského umění.

Termín čintámani pochází ze sanskrtu a v původním smys-lu označuje buddhistický symbol, drahokam, zobrazovaný především v umění Tibetu a Číny jako tři kruhy. Jde o bud­dhistický symbol svobodného ducha, věčnosti a moudrosti, objevující se na buddhistických památkách z himálajské ob­lasti a Číny. Na základě vnější podobnosti se čintámani začal nazývat motiv tří kruhů, doprovázených obvykle dvojicí vlno­vek, velice oblíbený v tureckém užitém umění. Tento motiv nejpravděpodobněji zobrazuje spojení síly dvou kočkovitých šelem, leoparda (tři tečky) a tygra (dvě vlnovky).

Protože kultury se vzájemně prolínaly, další výklad hovoří o čintámanech, třech perlách, jako o symbolu buddhistické filozofie. První perla je Buddha, druhá perla Buddhovo učení dharma, a třetí perla symbolizuje společenství lidí, vyznávají­cích Buddhovo učení. Tibeťané pak pod tři perly přidávají dvě vlnovky, pruhy ze zad tygra. V Turecku se stejný symbol pou­žívá jako talisman proti zlým silám a uhranutí.

Koberce se vzorem čintámani se vázaly v několika centrech, z nich pak vyniká město Usak v dnešním západním Turecku. Typově se koberce s čintámani zařazují do skupiny tzv. usaků s bílou půdou společně s koberci se vzorem ptáků. Koberce s čintámani a koberce s ptáky se tedy vázaly ve stejné době a na stejném místě, mají podobné bordury i barevnost, ale na tomtéž koberci se spojily jenom v jediném případě, a to ve slavné povídce Karla Čapka. Spisovatel se ve 20. letech sku­tečně setkal s mimořádným ušákem s bílou půdou, ten měl však druhý vzor, vzor ptáků. Zajímavé je i to, že čintámani jsou buddhistická symbolika, zatímco ptáci je symbolika perská. Pták je symbolem duše vznášející se k nebesům.

Buddhistické, taoistické a konfucianistické symboly

jsou po staletí základem čínské ornamentiky a převládají i na prvních čínských kobercích. Období císaře Kchang-si přineslo do ornamentu některé naturalistické prvky, jako jsou rostlinné motivy, celé krajiny s ptáky apod. V jejich barevnosti převažuje tzv. císařská žlutá a zlatožlutá. Za panování Čchien Lung pak dochází k největšímu rozvoji ornamentiky, rozšířené o symbo­ly vědy, hudby a etiky. Vliv perského a indického umění zase přinesl řadu naturalistických květin. Tradičním a nejznámějším vzorem čínských koberců je však lotosový květ.

Ambussony a savonnairy

Čínské koberce vyjadřují pomocí symbolů čínské filozofie myšlenky Lao'c, učení Tao, působení sil jin a jang. Osloví ze­jména toho, kdo má k této filozofii blízko a zajímá se o ni. Pokud tomu tak není, jsou pro něj vhodnější perské vzory vázané v Číně v muslimské komunitě. Oblíbené jsou i florální motivy. Co do obliby jsou pak preferovány levnější ambussony (v některých litereturách ozančeny jako "aubussony"), nebo naopak dražší savonnairy.

Aubussony mají svou zajímavou historii. Ludvík XIV. se nechal inspirovat perskými koberci a ve městě Aubusson, proslaveném tapiseriemi, nechal v roce 1743 založit první manufakturu na výrobu koberců. Vznikaly zde koberce podle dobového vkusu, aubussony. Jiná manufaktura vyráběla luxusní palácové savonnairy, určené pro Versailles. V době kolonizace, si pak Francouzi založili na území Číny několik manufaktur pro svou potřebu. Když se později evropští odborníci setkali s mimořádnou precizností čínských mistrů, vsadili na jejich trpělivost a jako motivy pro ručně tkané koberce jim předložili výtvarná díla evropských umělců. Vytvořit podle předlohy škálu desítek odstínů jednotlivých barev znamenalo obrovskou práci vyžadující mimořádnou trpělivost.

Číňanům se aubussony líbí i v dnešní době, a proto je zhotovují i v takové kvalitě, aby byly dostupné i místním obyvatelům. Ale váží tyto koberce i z čistého hedvábí a ve vysoké kvalitě. V tomto případě mistr, který vystříháváním vlasu odliší, jednotlivé barvy, musí být mimořádně přesný. Díky orientální trpělivosti se v Číně vážou nejjemnější hedvábné koberce. Čínští muslimové se zároveň obracejí k náročným vzorům svých předků. Zajímavé je, že jména čínských koberců označují původ vzoru a ne místo zhotovení, jak je to jinak běžné.

Exkurze do historie

Dnes se už dá asi těžko určit, kdy se koberce vlastně za­čaly vyrábět a odkud pocházejí. To není přesně známo. Předpokládá se však, že se první kusy koberců objevily někdy mezi 4. a 2. tisíciletím př. n. l. v Mongolsku nebo v Cen­trální Asii. Na začátku sloužily koberce spíše k praktickým účelům, jako je ochrana před chladem a při stavbě stanů. Měly většinou geometrické vzory se zvířecími motivy. Nejčastěji bývají spojovány s kulturou Perské říše, která bývala na úze­mí přesahujícím hranice současného Íránu. Proto se také tra­dičnímu ručně vázanému koberci říká nejen orientální, ale zejména perský koberec.

V Orientu koberec sloužil jako lůžko, pokrývka i sedlo a ve stepi vytvářel dokonce i obydlí. Persie, dnešní Írán, má velkou historickou tradici ve vázání koberců. Umění vazby pravých perských koberců je staré více než dva tisíce let. Podle báje se tomuto umění vázat koberce naučil pradávný mohamedánský mudrc Lokmán od pavouka, který svou sítí pohání vody posvátné řeky Gangy.

Modlitební koberce

Náboženská funkce koberce byla vždy jedním ze základních cílů výroby koberců. Každý muslim totiž považuje darování koberce mešitě za výraz hluboké pokory a úcty. Proto je také v mešitách mnoho velmi starých a vzácných koberců. Důka­zem jejich kvality je skutečnost, že vydržely pravidelné boho­služby více než tři sta let.

Modlitební koberce, tzv.modláky, se poznají na první pohled. Mají totiž tzv. mihráb, což je špičatý obdélník připomínají­cí kresbu věže, jejíž špička má při modlitbě vždy směřovat k Mekkce. Mihráb je modlitební výklenek, který patří k hlav­ním částem mešity, a ten vždy ukazuje směrem k Mekkce. Je připomínkou přítomnosti Proroka. Jedinou mešitou, kte­rá nemá mihráb, je samotná mešita v Mekkce. V ní se věřící modlí přímo ke Ká'bě, která stojí v jejím samém středu. Na rozdíl od křesťanských kostelů není mešita považována za svatou půdu. Musí být ale rituálně čistým prostorem, protože čistota modlitebního místa je jednou z podmínek pro vyko­nání bohoslužby. Proto je její podlaha pokryta koberci nebo rohožemi.

Na modlitební koberce si při každodenní modlitbě věřící mus­limové klekají. Na některých jsou po stranách zobrazeny ruce. O ně se věřící muslim opírá, když se při modlení klaní a dotýká se čelem země. V přední části těchto koberců bývá též upro­střed jednobarevná plocha, většinou ve tvaru kosočtverce, kam si věřící pokládá kamínky nebo prach z posvátné Mekky.

K nejstarším perským kobercům patří především nomádské ko­berce, ale i pravé gabehy, které vážou kočovné kmeny v íránské provincii Fars. Gabehy mají jednoduchý vzor, silný vlas a výrazné barvy. Ale stejně jako v Persii vázaly se koberce v Číně, Egyptě, Nepálu, Afghánistánu, Turecku i v jižní a Střední Asii, ale i v Anatólii v Malé Asii a na Kavkazu. Pro své netradiční a moderní vzory jsou dnes velmi oblíbené koberce z Nepálu, kde je z valné části vážou tibetští emigranti. Z historického hlediska mezi nejstarší koberce patří i čínské koberce, zajímavé už jen svými plastickými vzory. Některé motivy z Číny převzala i Persie, ale ta daleko více rozdala do všech okolních zemí, Kavkazu, Turkestánu, Turecka i Indie.

Tvorba koberců v Zakavkazsku, v Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu má tři základní podoby. Na východě, v oblasti při Kaspickém moři, se vázaly jemné koberce s nízkým vlasem a drobnými vzory. Mezi nimi vyniká šírván z doby kolem roku 1800, pozoruhodný, rovněž šírvánský modlitební koberec se šestiprstou rukou nebo móghan se vzorem inspirovaným per­skými zahradními koberci. Z tvorby západní části Zakavkazska oceňuje současné sběratelství především silné a výrazné kazaky. Z nich dominuje kazak s hvězdicemi ze sbírek Národní galerie v Praze. Mezi oběma skupinami stojí koberce z Karabachu na jihu Zakavkazska, co do výrazu nejrozmanitější. Slavný karabašský vzor čelaberd, známější stále ještě jako orlí kazak, reprezentuje koberec z hradu Bítov.

Koberec z hrobky prince

Staré zápisy hovoří o kobercích starých dva a půl tisíce let, ale důkazy o tom, že to byly opravdu ručně vázané koberce, chyběly. Až v roce 1949 se objevil v hrobce skytského knížete v Altajském pohoří skvěle zachovalý koberec, jehož stáří bylo odhadnuto na 2500 let.

Nejstarší nalezený koberec, známý jako Pazyryk, podle místa v Altajských horách, nedaleko hranic tehdejšího Sovětského svazu a Mongolská, kde byl v roce 1949 nalezen ruským ar­cheologem Ruděnkem, pochází dokonce z 5. tisíciletí před naším letopočtem. Má rozměry 1,98 x 1,83 metrů a 360 tisíc uzlíků na čtvereční metr! Má červenou, jasně zelenou a žlutou barvu. Koberec je vskutku mistrovským dílem. Ve středovém poli je čtyřiadvacet čtverců s hvězdicovými motivy, v postran­ních pěti pásech se střídají obrazy legendárního ptáka Noha, pasoucích se losů a jezdců na koních.

Tento koberec se nacházel v hrobce prince turských kmenů, předchůdců středoasijských národů. To dokazuje, že už tehdy se koberec stal pokladem pro místní lidi. Je zajímavé, že se koberec zachoval tak dlouhou dobu, ačkoliv mnohem mlad­ší koberce podlehly zkáze. Hrobka byla totiž krátce po svém uzavření vyloupena, lupiči odnesli všechno zlato a cenné předměty.

Potom však voda prosákla probořenou střechou, zmrzla a střešní kameny fungovaly jako izolátor. Voda zůstala zmrzlá celých 2500 let a v ní i koberec. Dnes je tento koberec uložen v Petrohradské Ermitáži.

Profesor Ruděnko pak našel v další hrobce kousek ještě staršího koberce. Ze začátku 1. tisíciletí před naším letopočtem pak byli nalezeny i další koberce v Číně a v Egyptě. Jedny z nejčastějších nalezených koberců pocházejí z východní Číny a jsou doby 4. tisíciletí před naším letopočtem.

Nad nejkrásnější koberec, který prý kdy existoval, byl v ktésifonském paláci perského Sasánovce Gustava Parvíze, který vladl začátkem 7. století n.l. Veliký koberec zobrazoval kvetoucí zahradu se stromy, potoky a květinovými záhony ze zlatých a stříbrných vláken, hedvábí, drahých kamenů a perel. Arabští obyvatelé však tento skvost zcela zničili. Vojáci jej rozřezali na kousky a rozdělili si jej mezi sebou.

Časem se rozvíjely technologie a tradice výroby koberců se šířila do mnoha regiónů světa. Šíření koberců také napomohla takzvaná Hedvábná cesta, spojující Čínu s Evropou. Také zájem Evropy o orientální koberce má dlouholetou tradici. Podnítily jej obchodní a diplomatické styky a svou význam­nou roli při tom sehrály i křižácké výpravy. Výroba perských koberců se do Evropy dostala až v 10. století zásluhou Maurů. Až do 18. století se však koberce v Evropě používaly převážně jako ozdoba stěn a stolů. Velmi oblíbené byly tzv. gobelíny a tapiserie. Orientální koberce postupně začaly být chloubou královských a šlechtických rodů a do konce 17. století se ko­berce staly běžnou součástí evropského života.

V Orientu byl koberec nepostradatelnou součástí života člo­věka. Provázel ho od kolébky až po hrob. Koberce zdobily dům, byly na podlahách stanů, zavěšené ve stanech, slouži­ly jako lůžko i sedlo ve stepi, vymezovaly posvátný prostor pro modlitby, ale sloužily i jako kolébky pro děti, tašky na sůl apod. Dalo by se říci, že koberec byl především užitkovým předmětem. Jenže Orient nezná hranice mezi krásou a účel­ností, mezi luxusem a prostotou, mezí rozkoší a askezí, po­hodlím a přísností. Proto tamní lidé byli vždy schopni udělat koberec tak, aby vyhovoval všem potřebách a touhám, aby byl všední věcí a zároveň měl své zvláštní kouzlo a tajemství, aby plnil nejen svou funkci užitkovou, ale i estetickou.

Postupně se nomádské kmeny, přicházející z východu, začaly usazovat. Největšími centry výroby koberců se tak staly Anatólie (Turecko), Centrální Asie, Čína, Kavkaz a Persie (Írán). Od té doby se v kobercích objevily nové vzory, rozměry, techno­logie. Motivy a styly koberců se víceméně určily podle místa výroby. Kromě geometrických vzorů se začaly používat kvě­tinové vzory a jako materiály kromě vlny i hedvábí a bavlna. Také se ustanovily standardy velikostí. Kolem 11. až 12. století vznikla první střediska na výrobu koberců. Důvodem byly za­kázky, zejména od bohatých lidí a mešit.

Dovoz do Evropy

Přibližně v té době se díky Marku Polovi a křížovým výpravám dostaly do Evropy i první orientální koberce. Mezi prvními, které si Evropané přivezli domů, byly právě anatolské kober­ce. Tehdy orientální koberec byl ukazatelem bohatství jeho majitele, a proto se zájem o koberce značně zvyšoval. Také od té doby můžeme spatřit koberce v obrazech některých evropských malířů, například Hanse Holbeina nebo Lorenze Lotta. V Turecku se největšími centry výroby staly Bursa, Hereke, Kayseri, Konya, Usak a Van.

V 15. století se koberce objevovaly na obrazech s náboženskou tématikou, obvykle pod trůnem Madony, na oltářních men­zách a stupních. Ve 2. polovině 16. století dokladuje florentské a benátské malířství jak byly koberce vyvěšovány z oken a na balustrádách, jak dokumentovaly bohatství svých majitelů. Od 16. století se koberce běžně objevovaly na portrétních obra­zech. Daleko častěji však pokrývaly stoly, na podlaze ležely jen výjimečně. Barokní malířství pak dokládá bohaté vzory a drapérie exotických koberců, které pokrývají nábytek.

Zavěšování koberců na stěny se rozšířilo teprve ve 2. polo­vině 19. století, která znamenala zlom z hlediska uplatnění koberců v západním interiéru. Do té doby se obdobně jako v Orientu na koberce nestavěl nábytek. Od té doby se ale za­čaly do Evropy více dovážet koberce větších rozměrů, na kte­ré se vzdor smyslu a logice vzorů začal stavět nábytek.

První koberce dovážené do Evropy pocházely z Malé Asie a měly geometrické vzory. Teprve ve druhé polovině 16. sto­letí se začaly dovážet perské koberce s bohatými rostlinnými ornamenty točených linií. Většina koberců dovážených do Evropy z centrální Asie vznikala až do dvacátých let 20. sto­letí v nomádském prostředí kočovných pastevců. Nomádi, zabývající se chovem ovcí, velbloudů, koz a koní, mají svá zimoviště, ale ne trvalá sídla. Dodnes kočují zejména stepními a pouštními oblastmi v závislosti na ročním období.

Nomádské koberce kočovných pastevců vznikaly původně pro vlastní potřebu a jen na základě originální myšlenky svých tvůr­ců, bez předlohy. Jejich motivy se vázaly zpaměti jako tradiční kmenové, klanové nebo rodové znaky. Mívají často vlnu nejvyšší kvality, ručně spřádanou rodinami pastevců a barvenou rostlinnými barvivy místního původu. Vlnu nomádi používají jak na vlasové nitě, tak na tkaninový základ, neboli na osnovu. Takové koberce představují vrchol lidového umění tvůrců, kteří do nich vetkali svou přirozenou chuť tvořit krásu.

Nomádské rodiny, které žily ve městech a na vesnicích se také zabývaly výrobou koberců a později zde vznikaly manufaktury. Na rozdíl od kočovných kmenů se v manufakturách vyrábějí ko­berce podle předepsané šablony a pod dozorem mistra. V ma­nufakturách se na výrobu koberců používá rovněž vlna vysoké kvality, ale na tkaninový základ se používá odolnější bavlna.

Podoby íránských, resp. perských koberců jsou stejně roz­manité, jako je rozmanité prostředí, v němž vznikaly. Většina íránských koberců, které jsou v českých sbírkách, je z doby od druhé poloviny 19. do počátku 20. století, dva z nich, isfahán a chorásán, pocházejí patrně už ze 17. století, ze slavné doby vlády Safíjovské dynastie, charakterizované jako zlatý věk perské kultury. Koberce mívají jak neobyčejně jemné, spletité rostlinné vzory koberců vázaných v městských dílnách, tak výrazné formy nomádské tvorby.

Vývoj anatolských koberců můžeme nejlépe sledovat na pří­kladě koberce usak, vyráběném ve stejnojmenném městě v západním Turecku. Usak se rychle stal známým díky neob­vyklým květinovým vzorům a centrálním medailónovým mo­tivům. Postupně se dostával do velkých paláců jak v Turecku, tak i v Evropě. V zemích Orientu získal popularitu spíše jako modlitební koberec. Jiným známým příkladem je centrum výroby hedvábných koberců hereke, které bylo založeno v 17. století za účelem dekorace sultánových paláců. Ko­berce hereke patří k vysoce kvalitním kobercům dosahují­cím kvality íránských hedvábných koberců.

Podoby íránských, resp. perských koberců jsou stejně roz­manité, jako je rozmanité prostředí, v němž vznikaly. Většina íránských koberců, které jsou v českých sbírkách, je z doby od druhé poloviny 19. do počátku 20. století, dva z nich, isfahán a chorásán, pocházejí patrně už ze 17. století, ze slavné doby vlády Safíjovské dynastie, charakterizované jako zlatý věk perské kultury. Koberce mívají jak neobyčejně jemné, spletité rostlinné vzory koberců vázaných v městských dílnách, tak výrazné formy nomádské tvorby.

Vývoj anatolských koberců můžeme nejlépe sledovat na pří­kladě koberce usak, vyráběném ve stejnojmenném městě v západním Turecku. Usak se rychle stal známým díky neob­vyklým květinovým vzorům a centrálním medailónovým mo­tivům.

Postupně se dostával do velkých paláců jak v Turecku, tak i v Evropě. V zemích Orientu získal popularitu spíše jako modlitební koberec. Jiným známým příkladem je centrum výroby hedvábných koberců hereke, které bylo založeno v 17. století za účelem dekorace sultánových paláců. Ko­berce hereke patří k vysoce kvalitním kobercům dosahují­cím kvality íránských hedvábných koberců. Názvy koberců jsou tvořeny dvěma způsoby. Jednak jsou odvozeny od města, vesnice či oblasti, kde byly vyrobeny, například kešan, konya nebo usak, jednak od názvu kmene, který se jejich výrobou zabýval, například tekke, jomut nebo afšár. Dříve se koberce označovaly i podle centra, odkud se vyvážely do Evropy, ale již se od toho upouští.

 

1	KOBERCE - ÚDRŽBA
2	ÚLOHA KOBERCE V SOUČASNÉM INTERIÉRU
3	KOBERCE - OBLAST VÝROBY - VÝCHODNÍ ASIE
4	KOBERCE - OBLAST VÝROBY - STŘEDNÍ ASIE
5	KOBERCE - OBLAST VÝROBY - SEVEROZÁPADNÍ ASIE
6	KOBERCE - OBLAST VÝROBY - TURECKO
7	KOBERCE - OBLAST VÝROBY - ÍRÁN
8	OBLASTI VÝROBY KOBERCŮ
9	VÝROBA KOBERCŮ
10	ZPRACOVÁNÍ VLNY, BARVENÍ

 

Zpět domů na perské koberce

< Předchozí		Další >