Koberce

Do této kategorie koberců zahrnujeme koberce čínské, mongolské, tibetské a nepálské. Stejně jako Čína mají i Tibet a Nepal svou dlouhou tradici výroby ručně vázaných koberců, které se vyznačují pastelovými barvami, volným středem a bohatou mnohabarevnou bordurou, vysokou výškou vlasu a měkkým nášlapem. Tyto specifické a krásné koberce se dobře hodí do moderního i klasického interiéru. Asi před pětadvaceti lety zažily, zejména v Německu, svůj velký boom a staly se doslova hitem na trhu ručně vázaných koberců. Svou pozici si stále udržují. Za svůj velký úspěch vděčí patrně i tomu, že své dezény a barvy přizpůsobily evropskému vkusu, ale i vysoké kvalitě, dokonalému zpracování a používání kvalitní novozélandské vlny.

ČÍNA

Čína se řadí k nejvýznamnějším výrobcům koberců, přičemž některé z nich se vyrábějí z čistého hedvábí, patřícího k nejdražším a nejlepším surovinám pro výrobu koberců. I zde vznikají velmi moderní vzory, určené především pro americký trh. Číňané pokládali vlnu za barbarský materiál a upřednostňovali hedvábí, v jehož používání mají mimořádně dlouhou tradici. Předměty vytvořené z pravého hedvábí byly již v minulosti velmi ceněny. Výrobu hedvábí objevili právě staří Číňané před více než pěti tisíci lety. Byli to dobří pozorovatelé přírody. Všimli si, že larvy nemotorně vypadajícího brouka bource morušového se při zakuklování zamotávají do jemného vlákna. Toto vlákno je dodnes surovinou pro výrobu pravého hedvábí. Staří Číňané si byli vzácnosti svého objevu dobře vědomi a za vývoz bource morušového ze země hrozil trest smrti. Ve středověku se hedvábí dostávalo z Číny po předlouhé hedvábné stezce a mohli si jej dovolit opravdu jen ti nejbohatší obdivovatelé krásných věcí.

Z Číny šla vlastně hedvábná stezka, kde se toto zboží měnilo za cokoli jiného. Proto si Čína do dneška ve zpracování hedvábí udržuje významné postavení na světových trzích, což se týká i celohedvábných koberců. Na kobercích z Číny můžeme vidět jak lotosový květ, což je absolutní tradice, tak i ultramoderní design vyvázaný z hedvábí, přičemž se na vzorech podílí opět evropská designérská studia, ale občas i světoznámí návrháři, kteří dělají limitované kolekce, např. Colani.

Evropský trh, který byl takřka zaplavován uměleckořemeslnými předměty z Číny, neznal do roku 1900, až na nepatrné výjimky, čínské koberce. Počátky výroby koberců v Číně sahají do období dynastie Sung (960 -1279). Dá se předpokládat, že tyto koberce byly používány Mongoly, protože Číňané upřednostňovali hedvábí, na které se specializovali více než 4000 let. Klasické čínské koberce popsal už Marco Pólo, ale přesto nebyly ve světě nikterak zviditelněny. Pomocí symbolů čínské filozofie vyjadřují tyto koberce učení Tao, působení sil jin a jang. Tyto koberce osloví spíše člověka, který tíhne k této filozofii, zatímco pro evropský interiér jsou většinou vhodnější perské vzory vázané v Číně, nebo levněší aubussony a drahé savonnairy, což je vlastně dědictví po Francouzích.

Čína má i své historické dezény, které jsou však pro evropský vkus příliš exotické. Na prvních kobercích převládají buddhistické, taoistické a konfucianistické symboly, které jsou po staletí základem čínské ornamentiky. Období císaře Kchang-si (1662-1722) přináší do ornamentu některé naturalistické prvky - rostlinné motivy, celé krajiny s ptáky, v jejichž barevnosti převažuje tzv. císařská žlutá a zlatožlutá. Za panování Čchien Lung (1736-1796) dochází k největšímu rozvoji ornamentiky, rozšířené o symboly vědy, hudby a etiky. Vliv perského a indického umění přináší řadu naturalistických květin. Dnešní čínské koberce se vyrábějí manufakturně ve městech a jsou určeny pouze pro maloobchodní prodej a export.

Výroba orientálních ručně vázaných koberců zahrnuje jak koberce z prvotřídní vlny, tak koberce hedvábné. Při výrobě vlněných koberců se používají tři základní dezény - estetický, květinový a pekingský. Čínskou specialitou však je poměrně velká výška koberců a to, že všechny vzory jsou plastické. Oproti výrobě koberců v jiných oblastech se v Číně používá jedna operace navíc, při které se povrch koberců ručně stříhá a tím se dosahuje plastický vzor.

Hedvábné koberce mají stejné dezény jako koberce vlněné, ale navíc se vyrábějí i vzory perské, v kvalitě, která je srovnatelná s kvalitou pravých perských koberců, což znamená, že mají více než milión uzlů na čtvereční metr. Čína si své postavení na trhu koberců vydobyla nejen vysokou kvalitou svých výrobků, ale i nízkou cenou, zhruba poloviční než je cena pravých perských koberců. Navíc tyto koberce mají měkký nášlap, velkou trvanlivost a jsou vskutku krásné. Jména čínských koberců neoznačují místo jejich zhotovování, jak je to jinak běžné, ale označují původ vzoru. , proč je dnes pravé hedvábí a koberce z něj vyrobené vysoce exkluzivním zbožím? Cesta k výrobě a získání pravého hedvábí je totiž dlouhá a složitá, I v současné době je surovinou pro výrobu pravého hedvábí zámotek bouře morušového. Jenže barva se nejprve musí vylíhnout z oplodněného vajíčka, a to trvá dlouhých deset měsíců. Po tuto dobu musí být o vajíčko dobře postaráno. Po vylíhnutí larev se okamžitě projeví jejich velká chuť k jídlu. Jedinou potravou, kterou však akceptují, jsou lístky morušovníku. Před svým zakuklením spotřebuje 1500 housenek 40 kilogramů lístků této rostliny! Když se housenky bource morušového zakuklují, vytéká jim ze žláz na
hlavě sekret, který na vzduchu tuhne. Říká se tomu přírodní hedvábí. Při zakuklování se housenka zavinuje do tří až čtyř kilometrů jemných hedvábných nití přírodního hedvábí. Dnes lidé chovají bource morušového ve velkém. Zámotky jeho larev sbírají, usmrcují horkým vzduchem nebo parou, a vlákna odvíjejí. To je základem surového hedvábí, ze kterého se pravé hedvábí přede. Na jeden kilogram surového hedvábí je třeba tři až devět kilogramů suchých zámotků. Hedvábí patří mezi nejlehčí vlákna vůbec. Pravé hedvábí se ale zároveň vyznačuje mimořádnou pevností při zatížení. Jeho charakteristickým znakem je i decentní lesk. A právě tyto vlastnosti nacházíme u pravých perských hedvábnách koberců.

MONGOLSKO

Mongolové jsou etnikum žijící zejména v Mongolsku, Čínské lidové republice a v Rusku. Nebyli pospolitý národ, spíše roztroušené kočovnické kmeny. Sjednotit se je podařilo až Čingischánovi ve 12. století. Mongolské kmeny pasoucí svá stáda po stepích se musely často přesouvat, tudíž lidé nemohli žít ve stálém domově. Proto žili v kulatých stanech - jurtách, které se daly rychle rozložit a složit. Uspořádané v kruhu připomínaly malé město.

Mongolové byli animisté, uctívali Nebe a Zemi a také bohy ve stromech, ohni, vodě a kamenech. Každá rodina měla svého vlastního boha, který bydlel v jurtě a střežil jim majetek a děti. Kočovníci věřili, že každý klan má svého strážce - ducha.Tento strážce měl ve vesnici kůl s koňskými žíněmi, ke kterému kmen nosil při významných událostech, například při úmrtí náčelníka, obětované koně nebo lidi. Mongolští šamane provozovali také magii a věštění z ovčích lopatek.

Mezi Mongoly bylo velké množství nestoriánských křesťanů, kteří se do střední Asie dostali poté, co bylo jejich učení pronásledováno. Nestoriáni, protože na dlouhou dobu ztratili kontakty s vyspělými křesťanskými civilizacemi, měli jen velmi primitivní kulturu a provozovali primitivní formu křesťanstých rituálů. Křesťanští a animističtí Mongolové běžně uzavírali manželství, včetně mongolských vládců. Ačkoliv byli nestoriáni mezi Mongoly velmi vlivní, mongolský národ nestoriánství jako celek nikdy nepřijal. Později se do mongolské říše dostali evropští křesťanští misionáři, ovšem obrátit na křesťanskou víru se jim Mongoly nepodařilo.

Mongolové nebyli nijak zdatní řemeslníci, ale vyráběli výborné koberce a textilní výrobky z kozí a velbloudí srsti. Na kobercích, které částečně sloužily k náboženským účelům, nalezneme zvířecí i geometrické motivy. Svou kočovnickou identitu si však zachovali. Mongolové byli výborní válečníci, kteří obsadili přes půl Asie a část Evropy. Jezdili na rychlých a malých koních, které dokázali výborně ovládat a zároveň střílet z krátkého luku. Vojsko bylo přísně organizováno, vládla zde železná kázeň. Středověcí Mongolové jsou obviňováni z krutosti k dobývaným a dobytým národům.

Tretford je stejně jako v minulosti koberec vyrobený z tradičního přírodního materiálu, z vlny a kozí srsti, jako nosný materiál však slouží juta. Kozí srst je mimořádně odolná vůči špíně a snadno se udržuje. Kombinace použitých přírodních vláken působí antistaticky a dobře tepelně izoluje.

TIBET

V období let 600 až 800 našeho letopočtu byla oblast severní Indie, Nepálu, západní Číny pod nadvládou Tibetu. Během této doby se Tibeťané přesunuli níže do úrodného údolí Yarlung, kde jsou hranice s Nepálem, Pákistánem a Bhútánem, a vytvořili zde silnou civilizaci. Jejich velká síla vycházela zejména z diplomatických dohod uzavřených s rozlehlou a mocnou perskou Sasánovskou dynastií. V době, kdy Arabové začali rozšiřovat islám směrem na východ, Tibeťané přijali buddhistické náboženství.

S výrobou koberců mají Tibeťané více než devět set let zkušeností, což je však méně než v případě Mongolů, Turků a Peršanů. Typické pro tibetské koberce jsou například tygří koberce z dob šamanismu, ať už to jsou symboly, nebo zcela vyobrazený tygr, symbol řádu, sebekázně a moci. Z dob lámaismu se zachovala mezi jinými svastika, tibetský yung-drung, znak štěstí a symbol zákona. Z dob buddhismu je nejčastěji užívaných osm symbolů Buddhy, například nekonečný uzel, lotosový květ apod.

Ve starém Tibetu se koberce používaly k nejrůznějším účelům - v klášterech, v domácnostech, ale i jako součást výstroje koní. Je to dáno především chladným podnebím a dostatkem kvalitní vlny. Zatímco v Číně a Indii se výroba koberců soustřeďovala do určitých oblastí, v Tibetu byla rozšířena na většině území a šířila se i do sousedních oblastí, zejména do Nepálu. Dnes výroba v tradičních oblastech pokračuje a zároveň se rozvíjí v tibetských uprchlických komunitách, kterým poskytuje obživu.

Velké koberce se v minulosti v Tibetu prakticky nevyráběly a i dnes jsou určeny především na export. Koberce menších rozměrů, obvykle 170 x 90 cm, se používají k sezení i k ležení. Často se pokládají na matraci, ať už v domácnostech, či klášterech, ale i v nomádských stanech. Běžným typem jsou i koberečky 40 x 40 cm, které jsou často označovány jako meditační koberečky, i když žádné koberce určené k meditaci neexistovaly. V klášterech a chrámech se tradičně používají koberce o šířce 90 cm, dlouhé až 10 metrů. Na takových kobercích sedí vedle sebe mniši při obřadech. Další druh koberců se používá k zakrytí podpěrných pilířů v chrámech. Speciální koberce se vyrábějí také pro vysoce postavené lamy.

Další typ koberců je určený pro koně. Takové koberce plní funkci deky, jsou to i dvoudílné sady pro osedlání koně, z nichž jeden díl, tzv. mandin se dává pod sedlo, a druhý, tzv. magšol pod jezdce. Poměrně vzácné jsou koberce používané jako dveřní závěs, který je sice v Tibetu běžný, ale koberce se vzory se k tomuto účelu používají jen výjimečně.

Zvláštním druhem jsou již zmíněné tygří koberce, které vlastně patří mezi koberce určené pro vysoce postavené lamy. Tygr zde symbolizuje schopnost ovládnout mysl. Tygří koberce se vyskytují ve dvou variantách - s tygry v bambusovém porostu, nebo se zobrazením rozložené tygří kůže.Tradiční koberce si zachovávají ustálené vzory a motivy, které se po tisíciletí měnily jen málo.

Základním materiálem byla původně ovčí vlna, ale v literatuře se hovoří i o kobercích z kozí a velbloudí srsti. Asi do 30. let 20. století se vlna používala na útek i osnovu, později se nejprve pro osnovu, posléze i pro útek, začala používat bavlna. Vlna se však i dnes ve většině případů používá pro samotnou vazbu koberce. K barvení vlny se dříve používaly přírodní barviva, santalové dřevo, indigo, kurkuma, šafrán, čajovník či ořech, dnes se vlna barví téměř výhradně jen syntetickými barvivy, které jsou však mnohem výraznější než původní tlumené barvy starých koberců. K výrobě koberců se tradičně používají tři druhy stavů, dnes však nejčastěji stav vertikální, a postupuje se zdola nahoru. Používá se zvláštní metoda vázání uzlů, která se liší od obou technik vázání uzlů používaných po celé Asii - od uzlu tureckého a perského.

Používá se celá řada vzorů. Symboly, které Tibeťany obklopují, jsou převážně buddhistické. Na rozdíl od buddhistických obrazů, kde je použití symboliky striktně dané, však u koberců slouží jednotlivé prvky pouze pro ozdobu a tvůrci tak mají při tvorbě ornamentiky široké pole působnosti. Z dekorativních prvků je třeba zmínit osm šťastných symbolů, květiny, zvířata a mytická stvoření jako je sněžný lev, jeřáb či drak, čínské symboly jako jsou dva rohy, kozorožec, flétna nebo vějíř, ale i buddhistické motivy jako je planoucí klenot norbu nebo rituální předmět dordže. Po obvodu koberce bývá často dekorativní lemování, které nejčastěji používá motiv tzv. meandru nebo svastiky. Ve vlastním poli koberce jsou pak často různé druhy medailonů.

NEPAL

Nepal je zemí staré civilizace a její stopy najdeme již v době několika tisíc let před Kristem. Ve své dlouhé historii zůstal Nepal vždy suverénní a nikdy se nesklonil před cizí mocí. Většina pamětihodností, pagod a buddhistických staveb, tzv. stup, vznikla ve 12. až 18. století. Mnoho Nepálců jsou stoupenci jak hinduismu, tak mahájánového buddhismu, ale mísí se tu i ostatní náboženství včetně křesťanství. Většina zboží se dováží z Indie nebo z Číny, není zde žádný velký průmysl. Místní řemeslné výrobky a umělecké předměty jsou vyráběny téměř výhradně ručně a patří mezi ně i koberce. Výroba koberců, která se za pomoci mezinárodních organizací začala zavádět v Nepálu po přílivu uprchlíků v roce 1959 v souvislosti s anexíTibetu komunistickou Čínou, je dnes nejdůležitějším odvětvím nepálské ekonomiky. Většina výrobců dnes pracuje na přímou objednávku ze zahraničí. V Nepálu také realizují své návrhy přední soudobí designéři.

Himaláje byly odjakživa známy jako místo, kde sídlí Bůh. Nepal je také známý jako rodiště velkého Buddhy, apoštola míru a odpuštění. Je opravdovou střechou světa a ve vysokých horách je spousta chrámů a svatyní i posvátných jezer. To se odráží i v motivech koberců, které z velké části vážou tibetští emigranti. Nepal má svou dlouhou tradici výroby ručně vázaných koberců, které byly jednoduché a silné, určené pro místní potřebu, I zde je vázaly převážně nomádské kmeny.

Produkce pro trh nejprve čerpala z ornamentů tibetských koberců s jejich draky, kruhovými medailony a bordurami hor a vod. Zobrazované motivy se časem měnily. Bordurové vzory se postupně zjednodušovaly, výroba se přizpůsobila poptávce a dnes se koberce vyrábějí zejména v pastelových barvách, s volným středem a bohatou, mnohabarevnou bordurou. Koberce mají vysokou výšku vlasu a měkký nášlap. Většina dnešní produkce má současné vzory, nezávislé na tradicích.Tyto velice specifické koberce se hodí do moderního i klasického interiéru a staly se hitem trhu ručně vázaných koberců, zejména v Německu.

K výrobě se dříve používala vlna z jaká a tibetských ovcí, dnes je však výroba plně závislá na dovozu surové tibetské a novozélandské vlny. Používá se nejen kvalitní novozélandská vlna, ale v posledních letech i len nebo konopí. Dnes se zájem orientuje na klidné volné plochy lemované bordurou, vhodné zejména do moderních interiérů. Jako předloha se často používá návrh evropského výtvarníka nebo přímo zákazníka. Používají se prakticky výhradně syntetická anilinová barviva, která jsou dovážena ze Švýcarska a z Německa.

Nepálské koberce tibetského typu se vážou zvláštním, tibetským uzlem ve třech základních kvalitách, v šedesáti, osmdesáti a stouzlíkové. Počet uzlů se však udává na čtvereční palec. U některých jemných, stouzlíkových koberců, jsou některé detaily vzorů vázány lesklým hedvábím. U jemnějších, osmdesáti a stouzlíkových koberců, bývá podíl tibetské vlny vyšší, zatímco o šedesátiuzlových koberců činí obvykle podíl tibetské vlny jen 20 procent a zbývajících 80 procent činí vlna novozélandská. Nepálci uspěli na světových trzích nejen díky kvalitě a poměrně nízké ceně, ale především proto, že se dokázali rychle přizpůsobit nové poptávce na světových trzích.

Zpět na perské koberce.