Koberce

ZPRACOVÁNÍ VLNY

Po ostříhání ovcí se vlna nejprve rozstříhá, potom se musí dobře vyprat a odmastit, ale odmaštění nemá být příliš radikální. Část tuku, v tomto případě lanolin, ve vlně musí zůstat, aby neztratila svou měkkost, aby zůstala sametová a lesklá. V případě silného znečištění je možno použít mýdlo, sodu, ale ne agresivní chemické prostředky, které by mohly snížit trvanlivost vlákna. Obsah lanolinu má vliv na to, jak velké množství barviva vlna přijímá.
Po spředení se vlna několikrát barví přírodními barvivy, které umožňují dosáhnout hlubokých a měkkých odstínů vytvářejících kouzlo těchto koberců. Použitím barevných přízí z různých várek dochází na koberci k barevným nepravidelnostem, kterým se říká abrash a je typickou zvláštností orientálních koberců. Obsah lanolinu v budoucím koberci je důležitý i pro údržbu koberce, protože například při rozlití tekutiny ji nepropustí dovnitř koberce.
Vypraná vlna se pak pomalu suší, obvykle na slunci, a potom se vyčesává. Vlákno z ovčí vlny dodnes vyčesávají ženy ručně, protože žádné stroje, které byly na tuto práci zavedeny, jemnou a citlivou práci žen nedokázaly nahradit. Při strojovém vyčesávání se vlákna přetrhávají a zkracují, zatímco při ručním vyčesávání zůstávají vlákna v takové délce, v jaké byla vlna ostříhána, což bývá až deset centimetrů. Vyčesaná vlna se pak spřádá. Při ručním spřádání vlny vyniknou její nepravidelnosti. V manufakturách se používá také strojové spřádání vlny, při němž nepravidelnosti nejsou patrný.

BARVENÍ

Kvalita barvení zaleží na dvou faktorech. V první řadě je to kvalita suroviny, ve druhé řadě pak podmínky sudu, resp. směsi, v níž se materiál bude barvit. Rozlišujeme dva druhy barviv: přírodní a umělá. Umělá barviva se začala používat ve druhé polovině 19 století. Usnadňují a zrychlují proces barvení, ale na rozdíl od přírodního barviva snižují kvalitu vlny a tím i kvalitu koberce. Přírodní barviva mohou být živočišního, nebo rostlinného původu. Vlna obarvena přírodním barvivem má delší trvanlivost. Barva proniká do vlny a stává se její součástí, čímž se materiál stává kvalitnějším.
Červená se získává například z kořenu rostliny mořena, nebo z pigmentu košenila, hmyzu žijícího v středomoří, v zemích Orientu a ve střední Americe. Na získaní žluté barvy se používají rostliny jako je šafrán, nebo stonek, květ a list rezedy. Modrá se nejčastěji získává z indiga, keře ze subtropické oblasti. Kombinací těchto základních barev je možné dostat oranžovou, fialovou nebo zelenou. Proces probíhá tak, že se materiál z vany s jedním barvivem potopí do vany s jiným. Hnědou barvu dává plod ořechu, tabák a listy kaštanu. Černou barvu materiál dostává během střídavého potápění do vany s červenou a modrou. Jen pro ilustraci: například pouze jeden kilogram indiga (barvy rostlinného původu) se připraví z 300 kilogramů sebraných květů indigovníku.

Barvení vlny ovlivňuje množství lanolinu obsažené ve vlákně. Na tom závisí jak velké množství barvy vlákno příjme. Velkou roli v barevnosti perských koberců hraje také použití barevných přízí z různých várek, což způsobuje barevnou nepravidelnost, o níž jsme se už zmínili a které se říká abrash. Tato barevná nepravidelnost je větší u koberců vázaných kočovnými kmeny, protože ty jsou ve stálém pohybu, nemají možnost vozit sebou velké zásoby obarvené vlny ani barvit velké várky vlny, a proto musí novou vlnu průběžně znovu dobarvovat. Abrash je tedy důkazem, že vlna je barvena přírodními barvivy. Koncem 19. století začaly do Orientu pronikat anilinové barvy. Ty zpočátku nevyhovovaly požadavkům na barvení a bývaly i zakazovány. V současné době jsou už umělá barviva vyhovující a ve velkých manufakturách se používají. Vlna barvená anilinovými barvami je oproti vlně barvené barvivy přírodními mnohem sytější a má stále stejný odstín. V odlehlých oblastech se však vlna nadále barví přírodními barvivy vlastní výroby.

Zpět na perské koberce.